Kdysi dávno v pustých dutinách Pekla vládli pekelní psi jako hlavní predátoři říše. Pekelní vlci zrození z ohně; měli obrovskou moc nad plameny, které kolem nich zuřily. Vlčí smečky působily jako strážci Pekla, udržovaly rovnováhu v chaotické říši a chránily ji před vnějšími hrozbami. Tedy až do příchodu démonů. Zpočátku se démonické vlny daly snadno spálit, ale démoni byli neúprosní. Na rozdíl od pekelných psů byli démoni nesmrtelní. Nezáleželo na tom, kolik pekelných psů zabili, démoni se vraceli, silnější a krutější než ti předchozí. Byli nezastavitelní. Jak válka pokračovala, Vládce démonů si všiml síly pekelných psů. "Byla by škoda vyhubit tak užitečné bytosti," pomysleli si. Osud pekelných psů byl zpečetěn. Jejich duše byly zkaženy démonickou energií a jejich podoba se podle toho pokřivila a proměnila je v kruté, krvežíznivé démony. Z ochránců podsvětí se stala nesmrtelná ohnivá monstra. Vládce pověřil kdysi vznešené pekelné psy, aby střežili démonickou říši u Pekelné brány. O celé věky později se z pekla zrodila malá duše. Pekelný pes. Ale tahle se od svých démonických příbuzných lišila. Ano, byla démon, ale nebyla to zrůda. Její srdce bylo čisté. Její duše hořela laskavostí a láskou. Démonický vliv, který kazil ostatní její druhy, byl v ní potlačen. Říkali jí "Pekelný pes se srdcem z nebe". Její nečekaně laskavé chování odehnalo ostatní pekelné psy a nechalo ji opuštěnou a samotnou. Bez pekelných psů hledala přátelství duší, které měla terorizovat. Žádné z nich nechtěla ublížit. Zpráva o její výjimečnosti se šířila jako pekelný oheň po celém podsvětí. Až se nakonec o její existenci dozvěděl Vládce démonů. Byli jí znechuceni a opovrhovali její zmatenou povahou. Jako nesmrtelná bytost nemohla být pekelnice zničena, ale do pekla nepatřila. "Jestli se chce s těmi zatracenými dušemi spřátelit, pak jí přesně to dopřeji!" "To je pravda," řekl. Démonický vládce ji pomocí své chaotické magie proměnil v napůl lidskou, napůl pekelnou nestvůru a vyhnal ji do říše smrtelníků, aby se už nikdy nevrátila. Žádná živá duše by se s takovou děsivou bytostí nepřátelila. Žila by navěky, vyhýbala by se všem tvorům. Byl to přiměřený trest za chybu, jako byla ona, nebo si to alespoň mysleli... Probudila se a oslepilo ji jasné světlo na obloze. "Kde to jsem?" pomyslela si. "Co jsem?" Vstala a rozhlédla se po tomto podivném novém světě. Opět byla úplně sama a neměla kam jít. Přesto se sebevědomě usmála. Čekala ji zářivá, horoucí budoucnost. "Najít si přítele z pekla... To by mě zajímalo... Chtěl by ses se mnou seznámit?" "Jmenuji se..." "Sinder."